PAN PTÁČEK – HRDINA NEBO UMĚLEC?

Pan Ptáček se narodil jako neobyčejné dítě v obyčejné rodině radiolokátora a koordinátorky (regulátorky). V útlém dětství se soustředil na rozvoj svých duševních a fyzických dovedností a do chodu světových dějin prozatím nezasahoval. Již jako pětiletý uměl vyrobit vodní mlýnek, věšáček, vyřezat vařečku a vysoustružit hranolek dřeva v přesně zadaných rozměrech. Zlomový byl pro něj listopad 1989, kdy se stal jednou z nejvýznamnějších osobností školy, když vyhrál školní turnaj v piškvorkách. Uvědomil si, že je výjimečný a začal hledat obor, ve kterém by zužitkoval svá nadání a prospěl lidstvu. A brzy uspěl. Na půdě rodinného domu rodičů našel plakát z roku 1923, kterým jeho dědeček zval na slavnostní otevření Střediska radosti a legrace pro děti a rodiče v Šumavských Hošticích. Od té doby trávil pravidelně letní prázdniny se svou babičkou, která mu o dědečkovi celé týdny vyprávěla. Dozvěděl se tak o všem, co s dědečkem a pohádkami souviselo. Mladý pan Ptáček měl najednou jasno. Přestože hrál brilantním způsobem na klavír a vynikal v pracích s lepidlem, rozhodl se navázat na dědečkův odkaz a započal dráhu pohádkologa.
    
Než založil Pohádkovou rezervaci, musel se naučit spousty nových dovedností: číst  z mapy, fotografovat, zaznamenávat, rozeznávat barvy, počítat čísla, stromy i zvířata, střílet ze vzduchovky, z praku i luku, jezdit na kole, na Babetě, kormidlovat loď, vzducholoď, pozorovat hvězdy, chytat ryby, hady a ještěrky, kreslit, malovat, lavírovat a obkreslovat. Osvojil si dva světové jazyky. Krom toho, že už v 10 letech hovořil plynně česky, od Julky Kocurové se naučil po slovensky. Pan Ptáček brzy vyrostl a stal se opravdovým mužem – zoceleným pohádkologem, připraveným se vší parádou obnovit dědečkovo středisko pohádek, nově pojmenované Pohádková rezervace. A nutno říct, že se mi to povedlo.

Jako dospívající svěží muž, věnoval pan Ptáček pohádkoložství spoustu času. Mnoho ho strávil na konferencích, v knihovnách, v terénu – na babetě, pěšky, ve vzduchu i pod vodou. To jsou činnosti, které za mými úspěchy nejsou vidět a myslím, že by byla velká škoda, aby to tady nezaznělo. Stejně tak, jako by měly zaznít další Ptáčkovy kladné stránky. Je vynikajicím plavcem. Vždy vyhrával ve všech plaveckých stylech. Jen jednou byl druhý v plavbě na znak, ale to bylo jen tím, že jsem neviděl, kam plavu. V roce 1999 pan Ptáček získal ocenění Sportovec roku a Muž století. Pan Ptáček je skromný, chápavý, pohotový, znovu skromný a nebývale vtipný. Má však i špatné vlastnosti. Tedy jednu. Občas se zasměje vlastním vtipům. Nemůžu za to, že jsou tak legrační. Lidé o Ptáčkovi říkají, že je krásný. On si to o sobě sice úplně nemyslí, ale nevadí mu to. Je označován za velkého světoběžníka. Za svůj život navštívil Mnichov, Kolín, Jeruzalém u Příbrami, Benátky nad Jizerou, Janov, Krakov, Petrohrad, Kadaň, Oslov, Havaj, Daskabát a skoro i Bagdád. Kdyby si pan Ptáček mohl přát tři věci, přál by si celosvětový mír, aby nekouřily továrny a jeho maminka, aby bohatým ubývalo, chudým přibývalo a na něj samotného také něco zbylo. Také se mě lidé často ptají, co já a ženy. To je kapitola sama pro sebe, ale do jiné knihy.

Panu Ptáčkovi se nikdy nestalo, aby nepomohl lidem v nouzi. Třeba jednou mu na dveře zaklepal pošták a prosil ho o pomoc, protože mu upadlo kolo od vozu. Pan Ptáček nezaváhal ani chvilku, vzal vercajk a s ochotou sobě vlastní se pustil do díla. Za pár minut bylo upadlé kolo znovu nasazeno a rozvoz pošty byl zachráněn. 
 
V současnosti je pan Ptáček velice uznávaný ve světě, ať už pro své úspěchy na poli pohádkologie nebo pro své úspěchy v jiných polích. Kdyby byl po smrti, řadil by se mezi nejvýznamnější osobnosti českých dějin, jenže na to si musíme ještě počkat. Pokud se tedy ptáte, kdo je největším pohádkologem současnosti, odpověď se přímo nabízí.

Pan Ptáček