26. 2. 2019

Zasloužilý umělec L. Ševčík členem divadla

Kdo v létě zavítal na představení Brácha do deště, jistě jeho pozornosti neunikla postava otce Rosti a Milana Kozelových, který se v tomto představení po 15 letech strávených v base setkal se svými syny. Asi nikoho by nenapadlo, že se za řízným Františkem Kozelou skrývá legendární šumavský učitel Leoš Ševčík. Jak se vlastně stalo, že se tento věhlasný pedagog stal členem Pohádkové rezervace?
 
FRYMBURSKÝ UČITEL
Leoš Ševčík se věnoval pedagogické činnosti 40 let. Po celou dobu byl věrný frymburské škole, kde učil zeměpis, chemii a především tělocvik, který miloval. Dovedl prý naučit, motivovat děti k pohybu a hlavně byl mezi dětmi po celé ty roky nejoblíbenějším učitelem. Děti k němu cítily respekt a ani ti nejzarputilejší sígři si k němu nic nedovolili, vždy měli pocit, že se nad nimi nepovyšuje, že je jedním z nich, a za to ho milovali. Pomohl mu k tomu také jeho pověstný smysl pro humor, díky kterému se děti během jeho hodin také dobře bavily. Stávalo se třeba, že místo hodiny se šli všichni žáci podívat k němu domů na čerstvě narozená koťátka nebo králíky. Jako  učitel skončil v červnu loňského roku, kdy odešel do důchodu, který si nyní dle svých slov náramně užívá. Pro české školství nenahraditelná ztráta!
 
Když se o učiteli Ševčíkovi dozvěděl pan Ptáček, zatoužil ho poznat. Zajímalo ho, jak si dovedl získat tak věhlasnou přízeň svých žáků. Měl to štěstí, že mohl nakouknout přímo do jeho dílničky, těsně před tím, než ji po několika dekádách své práce, vyklidil. „Viděl jsem ho učit, mluvit se svými žáky ve škole i mimo školu, povzbuzovat je na závodech a je to nezapomenutelná zkušenost, která se nedá shrnout do jedné věty. Dala by se o něm  napsat kniha.  Kdykoli s Leošem mluvíte a nezáleží na tom, kolik vám je, cítíte z něj klid, lásku, porozumění a životní moudrost. V mžiku se ale dokáže proměnit, třeba  v horlivého fanouška, vášnivě (až nekontrolovatelně) povzbuzujícího své žáky při sportovních výkonech. Myslím, že jeho kouzlo spočívá v lidskosti a zapálenosti pro věc,“ popisuje Ptáček.
 
A TAK SE TO SEŠLO

Nebylo potřeba mnoho a Ptáček se s panem učitel Ševčíkem spřátelil. „Poprvé se mezi nás Leoš zapojil jako divák před třemi roky v představení Hamižný sportovní hry. Vybrali jsme ho z davu a udělali z něj rozhodčího. Pamatuji se, jak nám sám od sebe začal rovnat diváky na scénu, měl u toho hlášky, kterým se diváci smáli, a i my s Karkulkou jsme obdivovali způsob, jakým to dělá. To mě poprvé napadlo, že by s námi mohl hrát. Pak jsem byl na školních závodech, kde dělal Leoš opravdového rozhodčího. Nějaký děti před startem dělaly kraviny. Leoš na okamžik přerušil náš hovor, seřval je nádherným způsobem a pak jakoby nic poklidně pokračoval v rozhovoru. Uvědomil jsem si, že jsou to vlastně herecké výkony, které předvádí a které hlavně ty děti žerou, a zatoužil jsem si s ním zahrát“, vzpomíná Ptáček. „Nemusel jsem Leoše ani  moc přemlouvat. Je naštěstí věrným příznivcem našeho divadla a prý dokonce občas využíval digitální tabuli k tomu, že na ní žákům na začátku hodiny promítal videa z Pohádkové rezervace. Tak jsem pro něj vymyslel roli otce bratrů Kozelů do představení Brácha do deště a Leoš ji s nadšením přijal. Velice zodpovědně ji nastudoval a bravurně sehrál. Nikdo by nepoznal, že to bylo jeho první opravdové divadelní představení. Získali jsme k sobě nejen bezvadného herce, ale i báječného člověka. Leošovi za obohacení mého života a našeho divadla z celého srdce děkuji a těšíme se na další zážitky s ním,“ uzavírá Ptáček.